Báje a pověsti

O strašidelném zpřežení

Za jasné měsíčné noci zimní ubíral se jeden vážený měšťan ze Sázavy domů, do Lanškrouna. Když šel mimo nový mlýn, otevřela se náhle vrata a z nich vyřítil se kočár tažený dvěma broni (párem bílých koní). Měštěnín leknutím ztrnul, když ve vozataji poznal bývalého majitele mlýna, který již dávno byl mrtev. Ač úzkostí jat spěchal měšťan, co mohl, přece koně byli mu stále v patách až ke Šponarovu kříži. Za ohromného rachotu zpřežení u kříže zmizelo. Měštěnín uřícen přišel domů a až do smrti vzpomínal své příšerné příhody.

O křížovém klíči

Křížovým klíčem, t.j. klíčem, jehož zářezy či výseky na zubu tvoří kříž, každé tajemství lze odemknouti a učiniti zjevným. Kostelní klíče mívají kříž na zubu. V Sázavě byli jednou zloději. Jeden albrechtický občan měl křížový klíč. Okradení šli k němu, aby jim zjistil zloděje, Občan našel v bibli evangelium svatého Jana a na jisté místo v něm položil ten klíč. Jeho matka přinesla ještě jinou bibli a z ní četla totéž evangelium svatého Jana, Při tom občan upiatě myslil stále jen na toho, koho měli v podezření a prstem klíč pevně přidržoval. Když matka při čtení přišla na to určité místo evangelia, občan ucítil v prstě škubnutí, klíč se otočil a tak zloděje ukázal. Šli do jeho domu a ukradené věci si vzali.

 O Mertově studánce

Říčka Sázava pramení se na západním svahu Bukové hory z tak zvané Mertovy studánky. Majitelem pozemků se studánkou býval kdysi nějaký Merta, jenž tu na blízku měl stavení. Tehdy bývalo tu několik hospodářství na této Mertově straně. Kdysi za morové rány pomřeli všichni hospodáři v této části, jako i ve Výprachticích, jen majetník tohoto zřídla zůstal na živu. Požívání nakysle chutnající, uzdravující vody z této studánky jej uchránilo od nákazy. Nyní jest celé okolí tohoto zřídla zalesněno, a po nějakém osídlení tu není ani památky.

 O vandrovním čertu zapsaném

Do Sázavy jednou přišel vandrovní, jehož jediným jměním byl zvláštní sáček. Nakoupil si pozemkův a statků tolik, že jich za den ani na koni neobjel. Teprve potom, když pomřel - kdož ví, jak zemřel - se seznalo, že byl ve spolku s čertem. Od dvanácté do jedné s půlnoci jezdíval v podobě strašidla ode mlýna až ke kříži. Též na jiných místech bylo jej vídati. Statky, co jich byl nakoupil, jeho dědici roztrhali. Žádného požehnání na nich nebylo.

O veliké postavě bez očí

Soused Koupa ze Sázavy šel jednou do Sloupnice na Litomyšlsku. Šel mimo nějaký kříž tam u cesty. Na klekátku před křížem klečel člověk nápadně veliké postavy. Soused dal pozdravení "Pochválen buď Pán Ježíš!". "Na věky amen!", odvětil klečící. Když se Koupa lépe podíval, spatřil, že podivná ta postava nemá očí.

O bílé zástěrce

Jedno děvče šlo ze draní pozdě večer z Lanškrouna do Sázavy domů. U Šponarova kříže napadl je strach, neboť o tomto místě slyšelo mnoho divných příhod vypravovati. A právě před samým křížem vystoupila ze tmy jakási bílá postava a pravila k dívce, aby jí dala svou černou zástěrku, že za ni dá jinou bílou. Děvče z počátku něchtělo, ale když postava pořád na ni tolik naléhala, dala mu svoji černou zástěru za její bílou. Když však si ji chtělo uvázati, mělo v ruce místo zástěry hromádku popela. Děvče se toho tolik leklo, že je ranila mrtvice.

O Hájkově hospodě

V tom stavení, co jest nyní Hájkova hospoda, bydlil dříve doktor (lékař) Procházka. Budova jest velmi stará, plná temných koutův a starodávných místností. Ve spižírně bylo vůbec tma a nevlídno. Služebné osoby říkaly, že tam je slýchat divné šustění a bručení. Nikdo tam rád nešel. Také říkali, že tam nebožka paní doktorová zjevuje a koupá malé děcko. Jedna služka nedala na takové řeči a nevěřila jim. Sloužila u doktora již hezky dlouho a ničeho nepozorovala. Až jednou v noci bylo lékaři jeti k nemocnému. Služka zůstala sama doma. Jak tak leží v posteli, vidí: dvéře se otevřely a tiše vstoupila nebožka paní. Do služky jako když vrazí nůž. Nikomu o ničem se ani nezmínila a při nejbližší příležitosti dala ze služby výpověď.

O očarované ruce

Kdo chce jíti přes ves Sázavu do městského lesa, musí jíti dvorem jednoho statku. Před mnoha lety našli v tom dvoře při kopání hnojiště lidskou paži i s rukou. Lidé se tomu velice divili a ptali se městského rychtáře, co o tom soudí. Rychtář řekl, že ruka asi jest očarovaná. Lidé tudíž usoudili, že nejlépe bude dáti ji zas tam, kde byla, a zahrabali ji do hnojiště. Později jedna děvečka zůstala přes noc na dvoře hlídat. Uviděla černou postavu jednorukou něco u hnojiště kutit. Ráno povědělo děvče sedlákovi, co vidělo. Sedlák šel k jednomu čaroději, který bydlel až nahoře v obecním lese a ten mu poradil, aby ruku vyhrabali a položili navrch hnoje. Aby zabili kohouta, uřízli mu hlavu a tělo kohoutí aby přiložili k ruce tak, aby je objímala. Učinili tak. V noci přišla opět černá postava, ale zmizela zas, protože děvče, co hlídalo, zapomnělo zhasnout světlo. Následující noc zhasla. Černá postava sebrala paži a přidělal si ji k rameni. Kohouta pozřela. Ráno se dívali a nenašli nic, než jedno červené pírko. To jest z našeho kohouta. Ale nebyla to pravda, jejich kohout neměl červeného peří. V noci přišel "černý" k sedlákově posteli a pravil: "Za to, žes lhal, nebudeš míti žádného štěstí." A také neměl. Každý týden musil odprodat nějaké dobytče, nebo prut pole zastavit. Konečně nezbylo mu než stavení. Prodal jej a jel do Ameriky. A loď, po které plul se potopila.