Stavba bělidla

         Finanční a organizační starosti lanškrounského lékárníka a průmyslníka Christiana polykarpa Erxlebena s rozvíjejícím se textilním podnikem se hned na počátku komplikovali starostí s nákupem plátna. Erxleben si stěžoval, že nejprve musí u tkalců v okolí objednat potřebné druhy plátna a zaplatit jim ho dráž než jinde. Proto byl nucen pro svoji továrnu z velké části kupovat v hradeckém kraji, což zase zvyšovalo jeho režijní náklady. Bylo to patrně tím, že na Lanškrounsku převažovali tkalci, kteří byli městskými obyvateli a tkali pro místní potřebu hrubé plátno.
         Poněvadž nebyli zběhlí ve tkaní jemného plátna, měli menší výkony a když vyráběli pro velkoodběratele jemné plátno, požadovali větší cenu. Příčina tkaní hrubého plátna však nebyla jen v samotných tkalcích, ale i ve špatné kvalitě příze. Příze byla v té době vyráběna menším dílem na vřetenech, ostatní na kolovratech. Kolovraty byly na Lanškrounsku známé, ale ne takový druh, na kterém bylo možno rychle příst. Vyráběná příze zůstávala uvolněná a neměla patřičnou pevnost. Erxleben byl přesvědčen, že výroba špatné příze je pouze zvyk používat kvůli rychlosti nevhodného kolovratu. Další brzdou většího odbytu plátna v zahraničí bylo to, že plátno bílené tak zvaným selským způsobem nebylo schopné vývozu. Pro lepší bílení by bylo nutné vybudovat velké bělidlo.
         Svůj plán vystavět velké bělidlo realizoval Erxleben roku 1808. Zakoupil v Sázavě u Lanškrouna mlýn, pilu a pozemky. Mlýn, pilu a pozemky a k tomu patřící všechno zařízení a budovy včetně pozemku koupil od Františka Jestřábka za 15 zlatých. Pozemky bezprostředně u mlýna byly ohraničeny proti severovýchodu městskými loukami, na jihovýchodě obchodní cestou vedoucí z Kladska přes Lanškroun na Moravu a potokem zvaným Sázava. V těchto místech Erxleben vybudoval velké bělidlo s plochou 60 jiter luk, kde se mohlo bílit 10000 stůčků plátna. I když musel k získání tohoto místa vyvinout velké úsilí, byl Erxleben přesvědčen , že v okolí nebylo ideálnějšího místa pro provoz velkého bělidla. Další předností byla nepatrná vzdálenost od Lanškrouna, která umožňovala přímé řízení a snadný přehled.
         Výhodná přírodní poloha zajišťovala dobré bílení, umístění na kraj vesnice bylo výhodné pro získání stálých pracovníků. Dalším kladem byla poloha u hlavní silnice, zboží se snadno přiváželo a odváželo. Povozníci s vozy naloženými plátnem směřovaly ze Sázavy na Moravu i do Prahy. Povoznictvím se zaměstnávali hlavně lidé z vesnic a okolí Lanškrouna. Kromě toho bylo možné pro provoz bělidla dopravovat palivo po náhonu plavením. Vody z potoka, který pozemkem protékal, se mohlo používat ke kropení. Naproti tomu voda z potoka, který pozemek ohraničoval, byla vedena k mlýnu a ten poskytoval možnost pohánět stroje vodou a přivádět ji automaticky až do kotlů. Voda mlýnského potoka se pro svou výbornou čistotu hodila také pro barvení. Dostatečný prostor okolo bylo možné využít pro další stavby a tím byla zaručena vyhlídka na plánovité sjednocení různých oddělení výroby lněných látek na jednom místě. Erxleben zkoušel všechny bělící metody a nakonec se vrátil k principu staré české bělící metody, kterou podle svých myšlenek a zkušeností přepracoval a přivedl k větší dokonalosti. Jeho bílená plátna měla jasnost a lesk. Roku 1809 navštívil jeho podnik a bělidlo v Sázavě arcivévoda František spolu s purkrabím hrabětem Kolovratem a dalšími návštěvníky. Erxlebenovo bělidlo bylo totiž prvním a jediným bělidlem v celé rozsáhlé oblasti. O jeho nutnosti psal už o sedmdesát let dříve hrabě Jan Harbuval Chamare ve své studii o lnářství v Čechách z roku 1754. Pro své bělidlo si Erxleben sám sestrojil vlastní vodní zdviž a potrubí, kotle, topné zařízení, louhovací kádě, měřící přístroje aerometry, které měly tisícidílkovou stupnici, jejíž stupně udávaly každou libru draslíku v tisíci librách louhu. Ve své knize "Die böhmische Leinwandbleiche..." svoje bělidlo nejen popsal, ale i doplnil vyobrazením. Jeho bělidlo bylo soudobými znalci charakterizováno jako největší a nejkvalitnější v celém tehdejším chrudimském kraji.